Příběhy krále Artuše II.
Vytažení meče
Před dávnými časy po smrti Uthera Pendragona neměla Británie krále a každý rytíř
se chtěl zmocnit koruny pro sebe. Země se dostala na zcestí a všude panovala
bezzákonnost; zrno, jež by pro chudé vydalo chléb, bylo zašlapáváno do země a
nebylo nikoho, kdo by pohnal zlovolníky před soud. Když bylo nejhůře, objevil se
mág Merlin a spěchal do míst, kde sídlil arcibiskup canterburský. Spolu se poradili a dali vyhlásit, aby se všichni rytíři a urození páni z Británie sjeli
do Londýna a o Štědrém dni, který se kvapem blížil, setkali ve Velkém kostele.
Tak se stalo. Pak ráno Štědrého dne, když vycházeli z kostela, spatřili na
kostelním nádvoří veliký kámen, na něm železnou desku a v ní vězící nahý meč. Na
desce stálo zlatým písmem: "Kdokoli vytáhne tento meč, stane se právem svého
narození králem Anglie." I podivili se těm slovům a přivolali arcibiskupa, aby
se podíval na kámen. Pak se ti rytíři, jimž bylo po chuti státi se králem,
nemohli udržet a tahali za meč, seč jim síly stačily, leč ten se ani nepohnul.
Arcibiskup je tiše sledoval, a když byli z toho tahání celí zesláblí, promluvil: "Není zde muže, který by dokázal vytáhnout tento meč a ani já nevím, kde jej hledati. Toto však je má rada - nechť jsou dva rytíři, dobří a praví mužové, ustanoveni strážiti tento meč." Tak se stalo. Avšak páni a mužové ve zbrani křičeli, že by každý měl mít právo
získat meč a rozhodli, že na Nový rok bude uspořádán turnaj a každý rytíř, který vyhraje, se může zapsat do pořadníku.
Když si pak v novoroční den přišli rytíři poslechnout kázání ve Velkém kostele,
jak bylo jejich zvykem, a po něm se utkali v poli, aby se připravili na turnaj,
byl mezi nimi i statečný rytíř sir Ector, jenž s sebou přivedl sira Kaye, svého
syna, a Artuše, Kayova soukojence. Kay si večer předtím odepjal meč a ráno ve
spěchu, aby se neomeškal na turnaj, si jej zapomněl připnout, poprosil tedy
Artuše, aby jel zpátky a přinesl mu ho. Když však Artuš přijel k domu, dveře
byly zamčeny, neboť ženy se odešly podívat na turnaj, a ač se Artuš snažil seč
mohl, dovnitř se nedostal. Tu odjel ve velikém hněvu, řka si pro sebe: "A přece
Kay nebude v tento den bez meče. Vezmu meč na kostelním nádvoří a dám mu jej," a hnal koně cvalem, až dojel k bráně kostela. Zde seskočil, koně pevně uvázal ke
stromu, pak běžel ke kameni, sevřel jílec meče a snadno jej vytáhl. Nato opět
naskočil na koně a přivezl meč siru Kayovi. Jakmile sir Kay meč spatřil, poznal,
že mu nepatří, nýbrž je to meč z kamene. Vyhledal tedy svého otce, sira Ectora,
a řekl mu: "Sire, toto je meč vytažený z kamene, a já jsem tedy podle práva
králem." Sir Ector na to nic neřekl a jen mávnutím ruky poručil Kayovi i
Artušovi, aby jej následovali a všichni tři odjeli zpátky do kostela. Koně
zanechali venku, vešli do kruchty a zde vzal sir Ector svatou knihu a vyzval
sira Kaye, aby pod přísahou vypověděl, jak meč získal. "Dal mi ho můj bratr
Artuš," odvětil sir Kay. "A jak jsi k němu přišel ty?" obrátil se sir Ector na Artuše. "Sire," děl Artuš. "Vrátil jsem se domů pro meč mého bratra, avšak
nenalezl jsem tam nikoho, kdo by mi jej vydal, a jelikož jsem se rozhodl, že můj
bratr nemůže být bez meče, vzpomněl jsem si na meč v kameni a vytáhl jej." "Byli
tomu přítomni nějací rytíři?" otázal se sir Ector. "Nikoli, žádní," odvětil
Artuš. "Pak se tedy ty stáváš právoplatným králem této země," prohlásil sir
Ector. "Ale proč právě já?" podivoval se Artuš. "Jelikož toto je kouzelný meč a
nikdo jiný jej nemůže z kamene vytáhnout, než kdo je královského rodu. Zastrč
meč zpět do kamene a ukaž mi, zda-li jej tasíš." "Hned to bude," odvětil Artuš,
vrátil meč na jeho původní místo a sám sir Ector se ho pokusil vytáhnout, ale
neuspěl. "Teď je řada na tobě," obrátil se k siru Kayovi, ale sir Kay si
neporadil o nic lépe než jeho otec, ač táhl, seč mu síly stačily. "Teď ty, Artuši," a Artuš vytáhl meč snadno, jako kdyby vězel v pochvě a nikoli v kameni,
a když tak učinil, sir Ector a sir Kay před ním padli na kolena. "Proč přede
mnou ty, můj otče, a ty, můj bratře, klekáte?" otázal se Artuš překvapeně.
"Nikoli, můj pane," odvětil sir Ector. "Vpravdě nejsem vaším otcem a do dnešního
dne jsem ani nevěděl, kdo jím opravdu byl. Jste synem Uthera Pendragona a
přinesl mi vás jako novorozence sám Merlin se slibem, že až přijde čas, zvím, z
jakého ledví pocházíte. A nyní mi to bylo vyjeveno." Když Artuš uslyšel, že není
synem sira Ectora, hořce se rozplakal. "Jsem-li král," řekl posléze, "žádej, oč
chceš, a vše ti vyplním. Neboť tobě a mé paní a matce dlužím více než komukoli
jinému na světě, vždyť mě milovala a vychovávala jako vlastního syna." "Sire,"
odvětil sir Ector, "víc nežádám, než abyste ustanovil vašeho soukojence, sira Kaye, senešalem nad všemi vašimi zeměmi." "To hned učiním," odvětil Artuš, "a dokud budeme oba živi, nebude tento úřad zastávat nikdo jiný."
Pak je sir Ector vybídl, aby společně vyhledali arcibiskupa a vypověděli mu vše,
co se událo s mečem, který ponechal Artuš stát v kameni. Na svátek Zjevení Páně
přibyli baroni i rytíři znovu, meč však nedokázal kromě Artuše nikdo vytáhnout.
Když to spatřili, mnozí z baronů vzpláli hněvem a křičeli, že nepřijmou za krále
jinocha, jehož krev dozajista není lepší než jejich. Bylo tedy dohodnuto vyčkat
až do Hromnic, kdy se mělo sjet ještě více rytířů, a mezitím dva prve vybraní
mužové dnem i nocí střežili meč. Ale na Hromnice se ostatním nevedlo lépe a jiné
to nebylo ani o Velikonocích. Když pak přišly svatodušní svátky a mnozí prostí
lidé viděli, jak Artuš vytahuje meč, křičeli jedním hlasem, že on je jejich
jediný král a že zabijí každého, kdo by soudil jinak. Tu před ním chudí i bohatí
padli na kolena, Artuš vzal meč a vztáhl jej nad oltář, kde stál arcibiskup, a
nejlepší z přítomných mužů jej pasoval na rytíře. Když mu byla na hlavu vsazena
koruna, přísahal pánům i prostému lidu, že bude pravým králem a bude jim
vládnout spravedlivě po všechny dny svého života.