příběhy krále Artuše
Meč excalibur
Král Artuš vybojoval těžký boj s nejvyšším rytířem v celé zemi a ač se bil tvrdě a dobře, padl by, nebýt Merlina, který rytíře zaklel kouzlem hlubokého spánku a pak krále zavedl za poustevníkem, který se vyznal v léčitelství a vyhojil králi rány během tří dnů. Dále Artuš a Merlin nečekali, dali poustevníkovi sbohem a odešli.
Když odjížděli, řekl Artuš: "Nemám meč," ale Merlin jej nabádal, aby sečkal a byl trpělivý, že brzy nějaký meč získá. Po chvíli přijeli k velikému jezeru, uprostřed nějž Artuš spatřil ruku čnící z vody, kterak třímá meč.
"Hle," řekl Merlin, "toť meč, o kterém jsem mluvil." Král tam znova pohlédl a uzřel luznou pannu stající na vodní hladině. "To je Jezerní paní," řekl Merlin. "Přichází za tebou, aby ti dala meč, požádáš-li ji o to dvorně." Když se panna
přiblížila, Artuš jí pozdravil a řekl: "Panno, prosím tě, vydáš mi meč, jejž nad vodou třímá ruka? Přál bych si, aby byl můj, neboť jsem pozbyl vlastní zbraně."
"Tento meč je můj, králi Artuši," odvětila, "však dám ti jej, pokud mi dáš dar,
až tě o to požádám." "Při mé víře," vzkřikl král, "věnuji ti jakýkoli dar,který bude tvému srdci milý." "Dobrá," děla panna, "pospěš tedy do člunu, dovesluj k meči a vezmi jej i s pochvou." Neboť to byl meč Excalibur. "Co se týče mého daru, požádám oň v pravý čas." Tu král Artuš a Merlin sesedli s koní, pevně je uvázali a vstoupili do loďky. Když přijeli k ruce třímající meč, Artuš jej uchopil za jílec a ruka ihned zmizela. Pak zbraň dovezli zpět na pevninu. Když odjížděli, král si svůj meč zamilovaně prohlížel, čehož si povšiml Merlin a s úsměvem se otázal: "Co je ti, králi, milejší, meč nebo pochva?" "Rozhodně meč," odvětil Artuš. "Nejsi moudrý, když to říkáš," namítl Merlin, "neboť pochva je desetkrát cennější než meč a dokud ji máš připnutou, neproliješ žádnou krev, jakkoli těžce bys byl zraněn." Tak jeli do města Carlionu, kde jim královi rytíři připravili milé uvítání a říkali, že je radost sloužit pod králem, který nasazuje život jako každý prostý člověk.